Dneska se v mé hlavě honily tyto věty a já jsem je musela dát pryč, moje věty asi nedávají smysl, ale o tom to je, já chci aby to nemělo smysl.
SRDCE
Srdce se rozpadá, rozpadá se, na tisíce kousků, jak střepy z okenice, cinkají o sebe a každý kousek má svůj příběh, je to příběh o bolesti, kterou si protrpěl a nosíš ji po kapsách u sebe.
Sedíš v prázdné místnosti a čekáš, že někdo příjde, čekáš věčně, protože tvoje kouzlo už vypršelo a ty nemáš sílů, podíváš se z okna a tam vidíš děti ,co si hrají, chceš být taky šťastný,ale nejsi, protože ti nikdo nepodá pomocnou ruku, nikdo tě neosloví, nikdo ti neřekne ahoj, nikdo ti nepomůže, protože ty už nemáš srdce, kousky třepů máš po kapsách a když je chceš dát dohromady, začnou se hned rozpadat, ztratí barvu, proč asi, protože ty jsi to už vzdal.
Srdce ti dává sílu. moc ,kterou ovládáš, ovládáš ji až tak moc že umíráš.
Tohle je o někom koho mám ráda, ale říkám si jestli to má vůbec ještě smysl, jestli to má ještě o něj vůbec bojovat.
Píšu mu jak se má, chci mu říct ať to nevzdává, chci mu říct ,že mi na něm záleží, čekám týdny, čekám měsíc, čekám aspoň na jednu sms, ale bez zázraku, co se to s ním děje, nepíše, snad nemá čas? Copak neví, že ho má někdo rád?